Co je tou nejhlubší příčinou našich obtíží? 2

Rozbalit všechny příspěvky
Zpracovávám...
Marie Heralecká
15. 10. 2014

Článek z minulého čísla časopisu "mít rád sám sebe není sobectví, opak přináší obtíže" vyvolal řadu reakcí čtenářů. Jejich obsahem byla otázka JAK ROZLIŠIT, KDY JE TO ZDRAVÁ LÁSKA K SOBĚ - TEDY TA SPRÁVNÁ MÍRA A KDY SOBECTVÍ?

Pokud to chceme pojmenovat krátce, pak to první je žitá spokojenost vycházející z přijetí a sobectví obsahuje nespokojenost a kritiku.

Pro mnoho lidí je opravdu těžké rozpoznat, jak najít opravdovou úctu k sobě, vnímat vnitřní rovnováhu a žít spokojenost. Nejvíce je to zřejmé u žen. Jak často slýcháváme posměšky mužů, že " ženská neví co chce a nedá pokoj, dokud to nedostane". Ženy jsou více intuitivní a to je důvod, proč se i častěji zajímají o duchovní podstatu věcí. Hledají správná řešení životních situací, ale mnohdy hledají právě opačně - ve vnějším světě, kopírují programy autorit, které se pro ně staly vzorem. Snaží se být tedy dokonalé, ve všech rolích, jednají a žijí podle svých zidealizovaných vzorů. A v tom případě pak muži mají pravdu. Ženy nemohou být šťastné, pokud nežijí samy sebe a nenašly rovnováhu uvnitř. Pak ani nedokážou vycítit co je jejich skutečné přání, nevnímají jednotu se svojí duší a neví, co je to vnímat svoji velkolepost. Potřebují pak ventilovat s okolím právě to, co se naučily nazývat pravdou a jiné názory neakceptují.Okolí jim vadí, jsou kritické, i když si to nechtějí přiznat. Jednoduše tento stav můžeme poznat podle jejich NESPOKOJENOSTI. Člověk, který žije ve vnitřní rovnováze a bezpodmínečné lásce, přijímá sebe stejně jako celé své okolí a nezatěžuje svoji mysl okolními konflikty. Vnímá je jako součást vývoje, příležitosti k růstu, které si jiní vybrali pro svoji životní cestu. To ale neznamená žít izolovaně od lidí nebo projevovat nezájem o jejich životy a prosazovat jen svoji vůli, znamená to jen - "BEZPODMÍNEČNĚ JE PŘIJÍMAT A NEKRITIZOVAT".Pokud se nám podaří naučit se to, jsme spokojeni. Vede to ke klidu a ke zdravé lásce sami k sobě - toto není sobectví.
Z praxe sofioterapie známe případů, kdy lidé chtějí být tzv. SAMI SEBOU a hledají to správné naladění velmi mnoho. Někteří jsou na začátku, jiní, méně nápadní a skromní, jsou ve svém hledání dál a můžeme se od nich i něco přiučit.

Zde uvádím dva příklady:
Přichází žena a řešíme časté noční buzení jejího dítěte, které velmi křičí, vynucuje si pozornost i během dne hlasitým pláčem a je mimořádně závislé na otci, který má větší trpělivost. Probraly jsme všechny podrobnosti jejího jednání s dítětem a s manželem. Je zřejmé, že tato žena je snaživá ve svém hledání duchovního chápání života, ale má obrovské množství přijatých domněnek o tom, co je a není správné. Mnoho pravidel o dokonalosti a přísnosti ve výchově, zdravém stravování, hygieně,oblékání, nevhodnosti kontaktu s jinými dětmi, které mohou její dítě něčím nakazit,... doslova nekonečná řada omezení, která se vztahují také na to, jak se má a musí chovat otec, co mají a musí dělat babičky, aby v jejich očích byly „dost dobré“. Dělá to úplně stejně, jako její matka, jen chce být ještě dokonalejší a svoji mámu kritizuje. Terapeutické vysvětlení (zkráceně) je - dítě chce "PROBUDIT" mámu, aby hledala v sobě klid, spokojenost, velkolepost a bezpodmínečné přijetí sebe sama. Uražená žena oponuje tím, že to právě dělá, chce být SAMA SEBOU, jak jí poradila předešlá terapeutka, a proto tvrdě prosazuje svoje názory a srovnává je s nedokonalostmi okolí. Nechce vyslechnout rady těch, kteří pro ni nejsou uznávanými autoritami, považuje to za manipulaci a poučování a je uražena nad zpochybňováním jejich názorů. Většina jejího dne je vyplněna nespokojeností a kritikou sdílenou s dalšími matkami "HLEDAJÍCÍMI DOKONALOST DOKAZOVÁNÍM SI SVÉ BEZCHYBNOSTI" podobným způsobem.Tedy tato žena je na začátku své cesty "NALEZENÍ VLASTNÍ VELKOLEPOSTI A BEZPODMÍNEČNÉ BOŽSKÉ LÁSKY", toho, čemu ona říká "být sama sebou."
Tuto klientku s přehnaně kultivovaným chováním vystřídalo setkání s ženou, z níž vyzařuje skromnost, pokora a vnitřní klid. Pokládám ji otázku, kterou jsem v posledním měsíci slyšela tolikrát. Jak rozpoznat hranici mezi tím, co je to zdravá láska k sobě a co je už sobectví? Odpověď je tak zajímavá, že ji cituji:

Kdysi jsem četla nějaký článek, už si nepamatuji ani kde, ani kdo ho napsal a v něm stála věta, která mě nesmírně pobouřila: "Člověk, který nemá rád sám sebe, nemůže nikdy mít rád ani ostatní lidi." Nechápala jsem, jak může mít někdo tak stupidní názor. Tehdy jsem ještě neuměla přijímat názory druhých a musela jsem si projít několikaletými žitými zkušenostmi, abych se naučila neposuzovat to, co kdo hlásá nebo jak se kdo chová. Postupně jsem se učila dávat svobodu a přijímat to, co se dělo kolem mne. Nebudu tvrdit, že to již umím na 100%, protože vím, že mám ještě své vlastní rezervy a jsem si jich plně vědoma.
V současnosti se setkáváme s řadou moudrých věrozvěstů, lidí, kteří se nám snaží předat svou pravdu a pomoci nám najít cestu k žití lepšího, plnohodnotnějšího života. Všichni jsme se již setkali s často proklamovaným názorem, že je nutné mít rád sám sebe. Ale málokdo je schopen nám vysvětlit, co to vlastně zdravá sebeláska je. Kde je ona hranice přiměřenosti a egoistické sebestřednosti. Kde je pravda?
Za posledních osm let jsem přečetla hromady knih s esoterickou tématikou a vyslechla mnoho hodin přednášek různých duchovně otevřených osobností. Sbírala jsem informace a hledala....tak jako mnoho z nás. Jednoho dne jsem však došla do bodu, kdy jsem cítila nesmírný vnitřní zmatek a zoufalství z toho, že těch názorů, směrů a postojů k tomu, jak být šťastný a naplněný je tolik, že vlastně nevím, co je správně. A tak bylo nutné, abych na čas přestala číst, přestala poslouchat okolí a začala více prožívat. Jednoduše jsem bez nějakého konkrétního rozhodnutí začala dělat to, co jsem cítila, že chci dělat či nedělat. Dovolila jsem si prožívat situace, které dříve pro mne byly tabu a skrze praxi života si postupně skládala mozaiku toho, co je mou vnitřní pravdou.
Postupně selektuji informace a čím dál více se utvrzuji v tom, že neexistuje nějaká nejlepší filozofie, nějaký ucelený systém hodnot, ale jen jedno jediné univerzální moudro, jedna jediná pravda a tou je bezpodmínečná Božská láska. Jenže i tu různí lidé, různě vysvětlují. Zjistila jsem, že je jen na mém vnitřním nastavení, se kterým názorem nejvíce rezonuji. Odkud však plyne ono vnitřní nastavení? Protože jsem se rozhodla, že něčemu budu věřit? Nikoliv. Mé vnitřní nastavení je jen odrazem mých dosavadních odžitých zkušeností, mých pochopení či nepochopení. To, že jsem něco pochopila, neznamená, že jsem si to důkladně teoreticky nastudovala. Mohu tomu rozumět, ale chápat to mohu až ve chvíli, kdy si v praxi ověřím, že to takto funguje. Tudíž mi může někdo opakovaně tvrdit, že je nutné se mít rád, já tomu rozumím, ale v praxi nevím, co to je.
Vše je však otázka vývoje. A podle mého názoru se to týká i lásky vůči své vlastní bytosti. Jsem svým nastavením velmi sebekritická, zodpovědná a v jistých směrech mám na sebe velmi vysoké požadavky. Jenže už v této větě je obsaženo, že nejsem se sebou spokojená, mám k sobě výhrady. Ale současně v retrospektivě vím, jak jsem se během několika let posunula, kolik úspěchů jsem zaznamenala. Nemám na mysli úspěchy hmotné, mám na mysli úspěchy v posunu k sebepřijetí, v lásce směrem k sobě. Jedním z takových kroků bylo například nebrat si názor druhého člověka osobně. Dříve jsem byla přecitlivělá, dotýkala se mě kritika druhých a byla jsem z ní smutná až zdecimovaná – prožívala jsem záporné emoce. To mě naučilo velké empatii vůči druhým v tom co a jak komu říkám. Jsem-li empatická = vím, jak se může někdo cítit, protože to sama mám odžito, jsem-li empatická = jednám svým srdcem, ne prostřednictvím ega, jsem-li empatická = projevuji lásku a pochopení vůči druhému. Stejným projevem lásky by tedy měla být empatie, pochopení sebe sama. Dovolím-li si tedy pochopit a přijmout sebe sama jako dokonalou bytost stvořenou k životu v poznávání, prožívání, jehož cílem je nalezení, mohu se radovat už jen z té cesty k tomuto nalezení (štěstí, nirvány, Boha). A vím, že v tom nejsem sama. Totéž hledají i tisíce, miliony dalších. Jsem jen součástí celku, jsem součástí nějakého velkého díla, velkého divadla. Není mezi námí rozdílu, jsme jen každý na trochu jiném kilometru oné cesty. Proto si mohu dovolit být spokojená s tím co mám, s tím, jaký je můj život momentálně, s tím, co se děje kolem mě, protože každý okamžik je ta cesta. Jsem-li spokojená, mám radost, že se mohu učit skrze prožitky na této cestě. Krůček po krůčku jsem blíže, na každém dalším kilometru je nová zkušenost, nové poznání aniž bych ho řídila svou vlastní vůlí. Jsem jen otevřená nové zkušenosti. Denně pozoruji své emoce, mou vnitřní reakci na různé situace. Poslední dobou mi mnoho lidí řeklo, že ze mě vyzařuje klid. Klid je spokojenost. Jsem si vědoma, že ji ještě nežiju ve všech úrovních života. Ale jsem na cestě. Ve chvíli, kdy se kritizuji, kdy jsem nespokojená se sebou či s okolím, naslouchám svému egu.

Nabídka