Otázky a odpovědi (6) - Jak zvolit správné byliny pro sebe a své děti, kde a jak je kupovat a sbírat?

Rozbalit všechny příspěvky
Zpracovávám...
Marie Heralecká
27. 4. 2015

Jak často slýcháme „moudra“ typu „tahle bylina je úžasně silná, dokonale účinná, je až z Tibetu, Nepálu či jiných vzdálených lokalit“. A dříve za totality to bylo mnohdy ještě doprovázeno magickou větou „je tajně dovážena...“ Sama jsem kupovala kdysi na doporučení jistého léčitele svému nemocnému otci kromě těchto vzácných drahých bylin i čisté mumio v maličkých igelitových sáčcích, jeden kus stál 3000,- Kčs, prý je dováželi – tedy pašovali - z Uralu. Tatínek nám brzy umřel a pytlíčky zůstaly doma. Docela se osvědčily v roztoku na potírání při hojení ran. Jednou, po letech, jsem ho uviděla za 60,- Kč v naší zelené lékárně, rozesmála mne ta cena, no a „nekup to za ty peníze“ – jak jsme vždy říkávali při výprodejích. Mumio mám doma dodnes, ale vzhledem k četným zkušenostem s bylinkami je jen doplňkem našich domácích bylinek. Když se totiž opravdu přihodilo něco skutečně vážného, vzpomněla jsem si na úplně jiné „moudro“, a to nám radí, že „byliny, které rostou na zahradách nebo loukách v blízkosti našich obydlí, jsou pro nás nejúčinnější.“ Nebo taky byla zajímavá věta jednoho pana učitele botaniky a asi i bylinkáře (jméno si již nepamatuji), který nám kdysi při vycházce řekl,: „To, po čem nejvíce šlapeme, s úctou vezměme a použijme pro své vyléčení“. Mnoho let mi trvalo, než jsem pochopila pravdu této věty a i přenesený filozofický význam myšlenky, která je v ní obsažena.
Uvedu jednu zkušenost s mojí bylinnou léčbou.V době, kdy mi byl lékaři při povinné kontrole zjištěn
rakovinový nález kombinovaný ještě s porušenou funkcí některých orgánů, o nichž jsem delší dobu věděla,
ale odkládala jejich léčení, jsem pochopila, že je načase se svému tělu více věnovat. Bylo to asi před třiceti lety,proto jsem využila rady těch, kteří byli tehdy již zkušenější. Začala jsem přehodnocením všech záporných vzpomínek a uvědoměním si priorit v životě. Klasickou léčbu jsem nepovažovala za nejlepší, hledala jsem alternativní možnost. Návrhů bylo několik. Bylinné preparáty tehdy k nám dovážené a zaručeně účinné byly samozřejmě i velmi finančně náročné. Každý z nich byl založen úplně na jiném principu a kombinovaný s různými dietami, které byly tak protichůdné, že to co jedna metoda zásadně popírala, druhá považovala za nejlepší a naopak. Co tedy zvolit? Byl právě podzim. Většina bylin již odkvetla a vymizela. Hledala jsem třezalku, vždyť ta je na 1. místě mezi všemi bylinami, zbyly z ní jen vysoké dřevnaté stonky na loukách s hnědými semeny na vrcholcích rostlin. Pocházím z Jeseníků a napadlo mne vydat se pod vrcholek Pradědu na poslední borůvky. Vždy u nás platilo, že ty jsou lékem na mnoho nemocí. Moji příbuzní mne za svítání vyvezli autem nahoru a slíbili mi, že pro mne zase přijedou. Nasbírala jsem jich tehdy velké množství, ale jakási „náhoda“ dala, že na mne příbuzní zapomněli. Chtěla jsem se tedy vydat strmým svahem co nejkratší cestou zpět do údolí. Po páru krocích jsem ale s údivem zjistila, že v této vysoké poloze ještě kvetou bylinky, jsou v plném květu, celé koberce třezalky tečkované. Rozplakala jsem se dojetím nad tou krásou, s vděčností jsem děkovala, že na mne všichni zapomněli (mobily v té době ještě neexistovaly) a sbírala jsem a sbírala. Vzpomněla jsem si na větu pana učitele „to, po čem nejvíce šlapeme...“ a taky na to, že „co roste v blízkosti našich obydlí, je nejúčinnější...“. Tady nedaleko jsem se narodila a prožila své dětství. Cítila jsem tu sílu, tu rovnováhu přírody, věděla jsem, že se uzdravuji, že je to moje volba, moje rozhodnutí žít v synchronicitě se vším, co mne kdy potkalo, radost i bolest, láska i zoufalství, pokora, velkolepost, radost z pomoci druhým. Cítila jsem asi to, čemu se říká „transformace vědomí“. Všechno bylo najednou úplně správně i moje nemoc a hledání řešení bylo úžasné a nádherné. A já nosila kytice jednu za druhou na velikou hromadu ke smluvenému místu k horské chatě. Ještě dnes při této vzpomínce cítím vůni třezalky a vnímám, jak jsem po setmění ponořila obličej do té omamné vůně, a pak bylo chvíli to „nic“, ze kterého mne vyrušilo zatroubení auta – přece jen si na mne vzpomněli. Přijel pro mne s velkým pocitem viny můj švagr a já mu řekla, že ať mně místo omlouvání pomůže naskládat bylinky do auta. A potom jsem si svůj žlutý poklad převezla domů, tedy do své venkovské školičky, kde jsem tehdy ředitelovala a měla k dispozici obrovskou půdu. Tam se moje třezalková nádhera tehdy sušila. Vůbec už nevím, kdo kdy stanovil, že jsem úplně zdravá, já jsem se prostě s tou „Třezalkou“ domluvila a pochopila, že jsem zdravá hned, když jsme se na tom Pradědu tak hezky potkaly.
Druhá příhoda s bylinkami je o mém synovi. Byl to tehdy puberťák, který vymýšlel ledaco bláznivého a jeho nápady občas neslavně končily úrazem nebo – jak tomu bylo v tomto případě - popáleninami. Soutěžili v tom, kdo bude nejlépe chrlit oheň ústy. Tato cirkusová disciplína, zapálení vlastního dechu, přičemž v ústech mají lampový olej, je ale velmi nebezpečná. Při nedodržení přesných pravidel používání síly dechu může dojít k popálení pokožky obličeje, při vdechnutí až k úmrtí. Naštěstí syn při své chybě pohotově zareagoval, nevdechl a zavřel ústa. Když jsem po této akci uviděla jeho obličej, napadla mne otázka, jestli nám i tentokrát pomohou bylinky nebo bude nutná plastika. Podařilo se zhojení. Bylo to v červenci, všude plno květin a bylin. Vběhla jsem tehdy za dům a tiše pozorovala všechny byliny. Ucítila jsem, že to mohou být třeba tyto dvě, proskurník lékařský (lidově slezová růže) a peťour obecný, obyčejná dotěrná plevel, kterému u nás na vesnici říkáme „hitlerka“. Začalo léčení. Pokládala jsem opakovaně obrovské okvětní lístky indigově zbarveného proskurníku na všechna popálená místa, ty se v živých ranách rychle vstřebávaly a po několika dnech jsme mačkali šťávu z peťouru a vytvářeli macerát, kterým jsme obličej potírali.Přitom jsme se synem vyhodnocovali všechny situace, kdy zbytečně soutěžíme a riskujeme své zdraví jen proto, abychom si dokázali svoji vlastní hodnotu. Byly to dny plné nových zkušeností a poznání. Po týdnu šel poprvé syn opět mezi kamarády a k úplnému zahojení jsme použili ještě mnohokrát nálevy z bylinné směsi k oplachování. Její složení přesně odpovídá citované větě : „To, po čem nejvíce šlapeme, s úctou vezměme a použijme ke svému vyléčení“. Jsou to opravdu bylinky, které mnozí považují jen za plevele a bezcennou trávu.Když jsem je tehdy sbírala, tiše jsem jim děkovala za léčivou sílu, kterou nám svými vibracemi i složením poskytují a věděla jsem, že díky uvědomění si nových zkušeností dojde k rychlému doléčení. Vzpomínka mi přitom často zalétla k naší babičce, která u nás oslavila devadesáté narozeniny a rozhodla se zůstat zde, aby mi pomáhala se sbíráním bylinek. Asi čtyři roky, než odešla, si s každým kvítkem nejprve povídala a posílala po něm vzkazy všem, kteří budou bylinkové čajíky později pít. Nikdy mne to neučila, ale já jsem občas „špehovala“, co to jen při tom trhání drmolí, a tak mi to zůstalo až dodnes. Sbírání bylinek je rituál, prožitek přítomného okamžiku ve společnosti synchronizovaných nádherných živých - já jim říkám „bytostí“. A kam je jít koupit? Nejlepší je, nasbírat si je pro sebe, své děti nebo vaše přátele a příbuzné sami. Mají v sobě navíc i naši sílu myšlenky – takový potenciál, jaký do něj vložíme. A pokud nemáte zatím potřebné znalosti bylin nebo možnost je sbírat, zajděte k někomu, kdo je sbírá s takovou láskou, jako by jste to dělali Vy sami. Poznáte to, věřte si, a když není jiná možnost, kupte je v prodejně, pak bylinky uchopte mezi své dlaně a představte si, jak se s nimi s láskou spojujete a věříte v jejich sílu.
Nedá mi, abych nenapsala na závěr jednu příhodu k pousmání právě o síle naši víry a zároveň lásky při sběru bylin. Jednou jsem hledala celík zlatobýl v našem nedalekém lese a potkala jsem starou paní. Ta mi slíbila, že mi ukáže obrovská naleziště této bylinky, která u nás daleko široko nikde není k nalezení. Myslela jsem si, že je to snad kouzelná stařenka z pohádky. Prosila jsem ji, ať mne tam hned zavede. Bylo to daleko. Cestou vypravovala, že jí tuto bylinku kdysi naučil poznávat jeden bylinář, kterého potkala s nůší bylin a prosila ho, ať jí ukáže nějakou vzácnou bylinu, že její muž je velmi nemocný s ledvinami. Už mu nedávají žádnou naději na přežití. On ji tedy poučil a babička sbírala a sbírala celé koše a její děda pil a pil a byl zdáv a žil ještě mnoho let. Jednou svému lékaři řekl: „Prosím Vás řekněte té mojí, ať už mi tu kozí vodu nevaří, mně to vůbec nechutná. Radši bych si dal pivo“. Lékař prý mu na to odvětil: „Kdyby Vám to ta Vaša nevařila, tak už jste pár roků po smrti, tak neodmlúvajte a pijte.“ Po čase dědoušek odešel po opakované srdeční příhodě.
Konečně jsme došli k louce s domnělým zlatobýlem a já jsem najednou nevěděla, jestli mám té babičce přiznat, že je to úplně neléčivé „travsko“, jak to u nás nazýváme. Těžko říci, jestli to spletla stará paní nebo ten člověk s nůší. Natrhala jsem si kytku a doma jsem si zkusila uvařit hrneček čaje, ať ochutnám tu „dědovu dobrotu“ a myslím že „kozí voda“ byl ještě šetrný název toho nápoje. Nosila jsem pak několik let této babičce domů ledvinový čaj s pravým celíkem zlatobýlem. Chutnal ji a říkala, že ten můj „druh“ zlatobýlu, který sbírám já, je opravdu úžasně lahodný, ale ten její byl, jak sama tvrdila, mnohem silnější, léčivější a účinnější.
Takže než se pustíte do sbírání bylinek, navštivte třeba nějaký seminář, poraďte se s místními bylináři nebo nahlédněte do knih, které nám radí. Je jich v současné době opravdu dostatek i s barevnými ukázkami a četnými návody, jak byliny používat. Nemusíme jen pít čaje a ošetřovat rány, můžeme jimi dotvářet barevnost, chuť a vůni jídel. Některá koření mají významné léčivé účinky a mnohé byliny se dají používat pravidelně jako potraviny, třeba saláty nebo špenáty, například medvědí česnek, kopřivy, pampelišky, léčivé lesní plody a mnoho dalších. Čaje a doplňky potravin utvářejte tak, aby byly nejen léčivé, ale i lahodné, voňavé a krásné.

Nabídka