Šermířské představení a opuchlý, loupající se horní ret mého syna

Rozbalit všechny příspěvky
Zpracovávám...
Petra Veverková
19. 3. 2014

Chci se s Vámi podělit s trochu netypickým zážitkem, který se projevil na těle mého syna.

Vyzvedla jsem si po inspirativním víkendovém semináři svého 5.letého syna Kryštofa, který trávil čas u svého táty a jeho přítelkyně. Usmál se na mne a moje oči se zastavily na jeho horním rtu, který se nezvykle olupoval. V hlavě mi zablikala kontrolka, ale protože vypadal vesele, nechala jsem to být.

Další ráno se probudil a jeho první slova byla: „Maminko, mě bolí bříško, půjdeme do školky až v úterý“ Jeho horní loupající ret vypadal navíc otekle. To už jsem zpozorněla. Do školky se každý den těší. Vysvětlila jsem mu, že mám ten den hodně práce, že dnes do školky půjdeme, ale nejdřív si popovídáme o tom bříšku. Propukl v neutuchající pláč.

Začali jsme si povídat. O tom, že jeho tělo mi přes bříško povídá, že se mu něco nelíbilo a pusa zase, že nepověděl něco, co se mu zdálo asi ošklivé. Opět začal plakat. Pak mi řekl, že se mu nelíbilo to divadlo…. V pátek měli ve školce divadelní představení se středověkou tématikou, kde vystupovaly princezny a rytíři měli mezi sebou šermířské utkání. A že ho pak bouchl Matěj do břicha. A že už tam nechce jít.

A já v té chvíli vnímala několikavteřinový obraz, ve kterém jsem spatřila svého syna jako středověkého bojovníka, jedoucího na koni proti druhému, který drží meč v blízkosti jeho břicha. Došlo mi, že tu vnímám jeden z minulých životů svého syna. Že se mu to vybavilo nejspíš tím Matějovým bouchnutím.

Bříško přestalo jako zázrakem bolet. Ale do školky přes informaci, že představení dnes určitě nebude, stále s pláčem nechce. Tuším, že když zůstane doma, nebude se mu chtít ani v úterý, ani ve středu... Říkám mu, že tomu strachu budeme čelit spolu. Že je to potřeba udělat teď a bude mu lépe. Slíbím mu, že spolu zajdeme za paní učitelkou a probereme to. „Ale půjdeme pak hned domů“, ještě trochu váhá, ale už se pomalu začíná chystat. Ujistím ho, že když mu tam nebude dobře, tak půjdeme, ale kdyby to cítil jinak, pro jistotu vezmeme čisté pyžamko na poobědový spánek.

Paní učitelka je skvěle vnímavá. Zeptá se ostatních dětí a já opravdu vidím, že se jim představení líbilo a že u Kryštofa jsem to s minulým životem vnímala správně. Matěj bouchnutí zapírá, ale podá Kryštofovi ruku, pohladí ho, omluví se a slyším, že mu Kryštof odpouští. Křivda se rozplynula :) Nechávám syna ve třídě a odcházím.

Když pro něj odpoledne příjdu, jeho horní ret už není opuchlý. Další ráno zmizelo i olupování. :)

Katka Jandová
31. 3. 2014

Peťo, to je úžasné, jak jsi vnímavá :-) já teď řeším pokaždé, když jdeme do školky, že Jonymu (taky skoro 5 let mu je) se tam nechce kvůli tomu, že se mu nelíbí sedět v kroužku a vítat se s ostatními, při tom se asi pohladí a vykládají si, je to takový školkový uvítací rituál... chodíme jen 3 x týdně na dopoledne teď asi měsíc do nové školky a v předešlé školce se mu podobný uvítací rituál taky nezamlouval... zatím to paní učitelky tolerují, ale netuším, jakým způsobem mu to ulehčit... jinak je ve školce v pohodě.
Ahoj
Katka

Marie Heralecká
31. 3. 2014

Ahojte moje šikulky,sice se neptáte mne,ale je to velmi inspirující, myslím, že to zapíšu mezi druhy alergií - "alergie na umělé chování", objevilo se mi to u dětí mnohokrát, ale v mé skupině nikdy - taky jsem to ale nikdy takto rituálně neprovozovala, vždycky to bylo "srdcem" - a jen někdy, když třeba dítě vběhlo pod auto, někdo se přiotrávil, nebo někomu někdo zemřel. Ale pro učitelky je toto nová metoda, je potřeba s malým hovořit o tom, ať to nedělá, když se mu nechce, ale až bude mít chuť, ať jde za tím, koho má rád a pohladí ho, že tím udělá někomu radost. Přemýšlím o tom, co bych dělala já na vašem místě, určitě bych si chtěla s nimi sednout a navodila bych nějakou super náladu s předáváním zážitků, abych to učitelce předvedla, jak se to dělá, děti pak nechtěly dělat nic jiného - aspoň v mé praxi. Já sama jsem před pětapadesáti lety to zažila také a trpěla jsem jako ten váš malý. Dodnes si vzpomínám, jak jsme se vítali v kruhu jiskřiček, my vyrostem v udatné pionýry,pak ve svazáky a budou z nás komunisté a hrdinové a budeme hájit mír naší komunistické země po boku našich zachránců a přátel ze Sovětského Svazu. A na závěr "Ať žije mír mezi našimi komunistickými přáteli a pryč se všemi imperialistickými tyrany, kapitalisty a vykořisťovateli poctivého pracujícího lidu......Dokonce jsem pak po těchto poctivých sezeních nejlépe přednesla báseň "Aby byl Lenin dlouho živ, a jeho sláva rostla až k oblakům...-nemusím dále, že? ale dodnes si to pamatuji, vyhrála jsem první místo v okresní soutěži přednesu(v 1.třídě) Ať navždy žije a vzkvétá nerozlučné přátelství mezi Československem a Sovětským Svazem, všichni se staneme členy tohoto svazu. ...AMEN (to tam chybělo) A už v první třídě jsme zpívali téměř denně" Přes spáleniště, přes krvavé řeky, pluk za plukem jde neochvějně dál.Na naší straně srdce, právo, věky, jdem vpřed jak čas, jak pomsty hrozný val. S potomky slavných ruských bohatýrů vnuk husitů jde bok po boku vpřed. Jsme zbraň i hráz rodícího se míru, jsme nových dnů přední úderný sled..... (Na přání zazpívám osobně nebo s youtube doprovodem)
Pochopili jste děvčata, proč to tady píšu? - To je vryto v našich podvědomých vzpomínkách, tato stádová výchova, ochočování, strojený způsob chování plný falše a vynuceného chování. Nejlepším útvarem pro tyto "stádovky" je právě to kolečko, i to je program, destruktivní záznam, který dědíme a naše andělské dětičky nám ho vytahují a ukazují. Připomeňte to na semináři, ať si řekneme, jak to odstranit a předáme si zkušenosti.Zatím ho aspoň zbav zodpovědnosti ti něco podobného ukazovat a nenuť ho příliš se přizpůsobit, radějí o tom pohovoř s učitelkou, ať to nějak jinak zmotivuje,ať to děcka baví. Moc se na vás těším.
Marie

Katka Jandová
31. 3. 2014

Pěkný večer Maruško,
teda máš výbornou paměť, ale to se asi prostě vrylo každému, kdo si tím prošel, já už si to tak nevzpomínám, jsem i první ročník, co něměl ruštinu, takže rusky nerozumím... :-)
Jonáška samozřejmě nenutím a snažím se to s učitelkama komunikovat, právě, že ostatní děti s tím nemají problém a já osobně uvítací rituál taky nevnímám jako něco manipulujícího... Ale opět je tu to, že mě je nepříjemné za Jonáška něco vykomunikovávat a to je asi ten hlavní bod - já se mám naučit komunikaci a být s tím v pohodě a být si jistá, stát si za svým názorem a za svým dítětem...
Těším se na duben a toto téma připomenu
děkuji
Katka

Marie Heralecká
1. 4. 2014

Tím chybným programem není to, že nám to bylo něčím nepříjemné, nepochopitelné, nebo že jsme měli pocit manipulace, ale to, že jsme si zvykli o tom NEKOMUNIKOVAT, jenom jsme jako ovce šli v tom, co se dělo, jak se to musí nebo má. Nebyli jsme vedeni k tomu - žít své vnitřní přání, projevovat vše pravdivě, diskutovat o tom, jestli je to motivující nebo kreativní, teď myslím právě i rodiče, kteří si to nemohli dovolit, i kdyby to pochopili, že dítě oponuje právě tomu nesvobodnému vyjádření nebo pocitu omezení dělat to, co jiní považuji za hezké a dobré. Proto v současné době, symbolicky od 21.12.20012 - který je považován za "konec světa" - tedy za konec nepravdivého způsobu života, nesvobody, omezování rozvoje chápání svého vnitřního přání - se učíme žít, myslet a mluvit pravdu. Vystihuje to mayské proroctví: "Na konci času zjistíme, že jsme to my sami - ti, na které jsme tak dlouho čekali"- jinými slovy, je to o nás všech, kteří máme uvidět sebe ve své velkoleposti, zbavit se všech strachů a mít správnou míru sebeuvědomění a sebejistoty. A to si myslím, že se týká i Tebe Katko.
Ahoj Marie

Katka Jandová
1. 4. 2014

Maruško,
děkuji za nové souvislosti, kolem toho roku 2012 cítím velké změny, nejen to, že se nám v lednu narodil můj druhý syn, ale připadám si od té doby hodně emocionálně labilní, začalo to už v těhotenství před rokem 2012 a pořád se s tím potýkám...
Ahoj Katka

Nabídka